KSK

Liberečtí a jablonečtí senioři putovali ve čtvrtek 20. června pod vedením vynikajícího odborníka na vojenskou historii Ing. Jaroslava Čecha po vojenských opevněních v okolí Kořenova. Pan Čech naplánoval trasu na rozhlednu Štěpánka u Příchovic a odtud po vojenských opevněních lesem do Kořenova. Přesto, že tento den bylo vedro obrovské, senioři absolvovali celou “túru” v pohodě a bez újmy na zdraví. Velkou výhodou bylo, že se autobus s výletníkydostal až na parkoviště u penzionu Hvězda, kousek od rozhledny Štěpánka, takže nebyl problém na Štěpánku vystoupat, a to nejen pod rozhlednu, tak i na ni. Pod rozhlednou podal Ing. Čech zajímavý výklad z historie stavby Štěpánky a pak zdatní odvážlivci vystoupali po 78 schodech až na samý vrchol rozhledny, aby se pokochali rozhledem po okolí. Bohužel dohlednost nebyla nejlepší, přesto však senioři viděli na celé Jizerské hory, přehradu Souš, Čertovu horu se skokanským můstkem v Harrachově, někde v dáli se v oparu dala tušit i Sněžka. Pod rozhlednou si na upraveném prostranství senioři prohlédli nedávno zrenovovaný a vztyčený maltézský kříž jako památku na doby po první světové válce a pak se vydali zpět k penzionu Hvězda, kde na ně čekal opět autobus, aby je odvezl zpět do Příchovic. Dále cesta pokračovala po louce okolo evangelické kaple s nádherným malým hřbitůvkem až k prvnímu betonovému bunkru. A tady se ukázalo, že Ing. Čech je opravdu velký odborník a hlavně fanda vojenské historie, který ještě shodou okolností pochází z Harrachova a má jeho okolí dobře prochozené. Výklad, který o vojenských bunkrech seniorům podal, neměl chybu a byl velmi podrobný, prokládaný zajímavostmi z oblasti Příchovic. Senioři se dozvěděli, že bunkr byl určený pro 7 vojáků, jak měli vojáci rozdělené jednotlivé úlohy, jak daleko byly bunkry od sebe, zda byly vůbec ve válce využity. Zájemci, kteří se nebáli stísněných prostor v bunkru, si ho pak s dalším výkladem Ing. Čecha mohli prohlédnout i zevnitř. Všichni se shodli na tom, že pobyt v bunkru byl určený pouze pro “silné” jedince. Nic na tom nezmírnil ani fakt, kdy Ing. Čech vysvětlil, že vojáci nebyli v bunkru stále, ale že obyčejně pobývali na prostranství před bunkrem a do bunkru se přesouvali pouze v případě možného boje s nepřítelem. Od prvního bunkru pak cesta vedla již příjemně lesem, ve kterém bylo k vidění ještě několik bunkrů, které byly mnohdy tak dobře maskované okolními stromy a kameny, že je občas necvičené oko výletníků ani nezaznamenalo.  Cesta lesem skončila v Kořenově na nádraží, kde již čekal autobus. Kdo chtěl, mohl si ještě prohlédnout muzeum ozubnicové dráhy na nádraží včetně videoprojekce a pak se již namířilo na cestu do Liberce. Příjemně znavení pochodem v lese senioři dojeli do vedrem sálajícího Liberce a při vystupování z autobusu všichni sborově zalitovali, že už je konec. Velký dík všech “účastníků zájezdu” patří Ing. Čechovi a senioři by byli rádi, kdyby v budoucnu mohli absolvovat další “výpravu za historií” opět v doprovodu a pod režií Ing. Čecha.