Klub “Opera” v Praze v Národním divadle
Jakobín v Národním divadle.
Ve slavnostní náladě a s velkou pokorou usedáme na svá místa na 2. balkoně v hledišti Národního divadla. Scéna už je připravená, ale zarážejí nás obludně velké židle. Pár jich je trochu menších, ale stejně to působí v dekoraci venkovské školní třídy, jako by na jeviště spadly odněkud z říše obrů.
Ale už přicházejí děti a uctivě se zdraví s kantorem Bendou. Štěbetají, honí se, pošťuchují a sem tam i perou. A je jich všude plno, ta poslední skupina přivádí s sebou do první řady hlediště i dirigenta. Ten místo obvyklého způsobného příchodu orchestřištěm, přelézá za dětského jásotu hrazení a pak teprve za potlesku zahajuje operu. Opravdu nezvyklý začátek Jakobína. Děti byly všude a po celou operu téměř ze scény nezmizely.
Pěkně to pan režisér Heřman vymyslel. Jakobín byl najednou úplně jiná opera. Celá škrobenost a upjatost se kamsi vytratila a vesele a hravě působily i jindy vážné scény. A i obludné židle najednou měly svou roli, srocovaly se do skupin, tvořily schody, pódium, hrálo se na nich, lezlo, skotačilo, i prostor pod nimi najednou měl svou úlohu. Dětské zlobení a vyrušování nakazilo i sbor a někdy nebylo k poznání, jestli ten který rozjívený spratek je ještě dítě, nebo už dospělý. Snad jen podle vousů. Ani sólisté se nenechali zahanbit, náš milovaný Luděk Vele se překonával.
O přestávkách jsme obdivovali právě restaurované Alšovy lunety a busty hereckých velikánů, kteří ve Zlaté kapličce působili za dob našeho mládí a mládí našich rodičů i prarodičů. Před rokem jsme tady byli a opravdu jsme prolezli Národní divadlo od základů až po pověstné Trigy. Člověk úctou až ztrácí řeč.
Ani se to vypovědět nedá, jak se nám opera líbila. Všichni jsme krásně viděli, slyšeli, všechny výkony byly hodny Národního divadla. Kostýmy, dekorace, rekvizity, všechno bylo na svém místě, mělo svůj účel, svoji roli. Po několika problematických inscenacích zmagořených režisérů před pár lety, se mi zase začala opera v Národním divadle líbit.
V říjnu, nebo v listopadu pojedeme do Národního divadla zase. Už mám typ na co.
Nina Vaňková
27.dubna 2013
