KSK

Výlet  do Prahy se nám opravdu vydařil. Všech padesát účastníků se dostavilo včas a bez problémů jsme dojeli do Prahy.
Hned u hlavního vchodu do Zlaté kapličky se nás ujali dva průvodci – senioři a obě skupiny postupně provedli budovou. Jejich výklad byl neotřelý a nepostrádal humor. Drobné příběhy z historie, z přípravy projektu, ze stavby divadla, pak o požáru divadla i o jeho novém vybudování. Do podzemí budovy jsme sestoupili prohlédnout si všechny základní  kameny a modely divadla. Už od  vstupu jsme poznávali busty herců, malířů, spisovatelů a jiných významných osobností. V hledišti v přízemí jsme pozorně poslouchali poutavý výklad o oponě „Hynaisce“. Pobavilo nás, kolik „odborníků“ v době jejího vzniku rozhodovalo o její podobě. Dohady o umístění a počtu sedadel, rozmístění a velikosti lóží, balkonů a galerií, spory a hádky o výzdobě. O slavnostním otevření jenom kvůli Jeho císařskému veličenstvu, kterému se nakonec divadlo nelíbilo a odešel předčasně. Po požáru divadla došlo k opravám některých chyb v původním projektu a mnoha vylepšením.
Po více než devadesátiletém provozu nutně nastala rekonstrukce historické budovy. To si už všichni pamatujeme, to slavné  poslední představení „Našich furiantů“ před uzavřením divadla. Nastala rozsáhlá rekonstrukce, o ní se hodně mluvilo a psalo, v televizi i v ostatních  médiích přinášeli záběry ze zákulisí oprav. A opět jsme se od průvodců dozvěděli něco navíc. Ukázali nám portál, do něhož někam pan Kemr ukryl asi čtvrt kila zlata z roztavených rodinných šperků. Slyšeli jsme  i o jiném pokladu, který při opravě budovy kamsi zabudoval pan Rudolf Hrušínský.   Co to bylo a kam to ukryl, to však nevědí ani jeho synové. Déle jsme už v hledišti pobývat nemohli, rušili bychom technický personál, který na jevišti  připravoval večerní představení baletu Labutí jezero. Všichni jsme se  vyšplhali až nahoru k trigám mezi sochy bohů. A další příběh: o třech zlatých šroubech s monogramy známého herce a členů jeho rodiny, které umělec nechal zhotovit a pak je zašrouboval kdesi v trámoví.  Nakonec  jsme ve foyeru, vyzdobeném  proslulými Alšovými lunetami,  vyslechli koncert smyčcového kvarteta. Bedřich Smetana a Antonín Dvořák při tom na nás shlíželi z podstavců a jistě by s provedením „Humoresky“, „Furianta“ a dalších  skladeb byli spokojeni. Snad jen zkrácení „Vltavy“ nám přišlo poněkud líto, všichni ji známe do posledního tónu, každý tón je nám drahý, a byla ho škoda.  Rozloučili jsme se s Národním divadlem trochu s lítostí. Ještě nejméně dvě hodiny by člověk mohl bloudit po chodbách a pořád by bylo na co se dívat. Určitě sem brzy přijedeme na nějaké představení.
Po krátké procházce Prahou jsme se v Divadelním klubu paláce Kolowrat  naobědvali (velmi dobře za dobrou cenu) a  pak už si  každý mohl jarní Prahu užít podle svého. Je krásná, odpoledním sluncem zalitá, právě začíná rozkvétat. Tak na shledanou Praho, příště si snad stihneme pohladit Vltavu.
Nina Vaňková